1. část: VÁLEČNÍ VETERÁNI
Mým cílem je tyto osobnosti znovu přiblížit široké veřejnosti prostřednictvím knih, odborných studií i populárně-naučných článků.
Jako představitel mladší generace se snažím jejich příběhy přinášet i svým vrstevníkům, proto jsem aktivní i na sociálních sítích, zejména na instagramu.
Ve své práci se zaměřuji především na válečné veterány a přeživší holocaustu. Snažím se zachytit příběhy posledních žijících pamětníků a uchovat je pro budoucí generace. Už se mi podařilo natočit a zaznamenat více než 600 příběhů!
Původně jsem se soustředil na osobnosti žijící v České republice a na Slovensku, ale postupem času jsem rozšířil své pátrání na celý svět — a díky tomu objevil unikátní pamětníky s vazbou na Československo, o nichž dosud nikdo nevěděl.
Cestuji do různých koutů světa, abych objevil zcela zapomenuté válečné veterány i přeživší holocaustu.
Ze zajímavých objevů mohu zmínit například příběh Antonína Fajkuse, posledního tehdy žijícího stíhacího pilota druhé světové války narozeného v Československu, na kterého jsem náhodou narazil během badatelské cesty v Chicagu v létě 2024.
K jeho nadcházejícím 101. narozeninám jsem poté zorganizoval velké překvapení: sepsal jsem knihu o jeho životě a přivezl mu téměř tisíc narozeninových přání od lidí z celého světa, včetně dětí a studentů ze škol v České republice a na Slovensku.
Podobnou akci jsem uspořádal už v roce 2023 pro jiného válečného veterána Ervína Hoidu, který tehdy žil poblíž Liverpoolu ve Velké Británii.
Objevených osobností je však mnohem více — například amerických veteránů, kteří se podíleli na osvobození západních a jižních Čech, či přeživších holocaustu původem z Československa.
V květnu 2025 se mi podařilo splnit si další sen: Díky mé iniciativě se americký veterán Harry Humason osobně zúčastnil vzpomínkových akcí u příležitosti 80. výročí konce druhé světové války, včetně Slavností svobody v Plzni. Také jsme navštívili přímo bojiště na Šumavě, kde Harryho 5. pěší divize, 3. armáda generála Pattona, v květnu 1945 působila. Bylo to poprvé po několika letech, kdy se oslav koncem války znovu zúčastnili američtí váleční veteráni. Měl jsem tu čest Harryho Humasona hostit a doprovázet po 10 dní pobytu v České republice a osobně mu poděkovat za jeho podíl na osvobozování mé rodné země.
Dnes se věnuji zejména válečným hrdinům a přeživším holocaustu. Když jsem se však na začátku své dráhy stal historikem, věnoval jsem se především historii Čechoslováků na východní frontě. Na toto téma jsem napsal několik knih. Příběhy našich vojáků na východní frontě byly po roce 1989 opomíjené — komunistická propaganda totiž řadu jejich osudů zkreslila nebo je zcela vymazala z historie. I proto jsem v zahraničí pátral po zapomenutých hrdinech naší československé armády.
Nejvíce mne tehdy fascinovala bitva u Sokolova – další etapa našich dějin, kterou komunisté kompletně změnili k obrazu svému. Přitom se jedná o naprosto ojedinělou událost, co nemá v našich dějinách obdoby. Na jednom místě spolu bojovali naši předkové mnoha národností a politických přesvědčení. Všechny semkla touha bojovat za samostatnost naší země se zbraní v ruce. Nezáleželo na tom, jestli to byli Češi, Slováci, Židé, zakarpatští Rusíni, Ukrajinci, Poláci, Maďaři, Rumuni, Rusové, Lotyši či Němci. Všichni bojovali ve stejné rotě v bojích u Sokolova. Muži i ženy. Komunisté, antikomunisté, sociální demokrati, lidé bez politického přesvědčení.
Právě o bitvě u Sokolova jsem napsal dvě ze svých knih.
Svou badatelskou pozornost věnuji i osudům sudetských Němců v československé armádě. Ne každý Němec byl totiž nacista. Byly tu stovky, možná tisíce, obyvatel čs. pohraničí, kteří se rozhodli odejít do zahraničí a bojovat za Československo se zbraní v ruce. Po roce 1945 se k nim náš stát otočil zády – některé válečné hrdiny odsunul, jiní odešli s antifašistickými transporty dobrovolně, avšak největší část emigrovala do zahraničí. Tam si často změnili svá jména, začali nové životy a zůstali zapomenuti.
Někteří se odstěhovali do Izraele, kde již od roku 2015 pátrám doslova detektivním způsobem po zapomenutých československých válečných hrdinech.
Veškeré badatelské činnosti se věnuji ve svém volném čase a platím si ji ze svého. Nejsem zaměstnán v žádné instituci.
Pokud mne budete chtít podpořit, můžete si zakoupit některou z mých knih či mi poslat finanční dar, za který budu velmi vděčný.
Máme stovky hrdinů, važme si jich, poznávejme jejich příběhy a buďme na ně hrdí!
S Josefem Mullerem (1920-2021), veteránem bitev u Kyjeva či na Dukle. Izrael, únor 2019
S Ervínem Hoidou (1918-2024), veteránem bitvy o Francii 1940 či obléhání Dunkerque 1944-45. Velká Británie, březen 2023
S Věrou Schiffovou (1926-2023), přeživší Terezína. Kanada, září 2023
2. část: PŘEŽIVŠÍ HOLOCAUSTU
Kromě osudů válečných veteránů mapuji také příběhy přeživších holocaustu. O tuto problematiku jsem se začal zajímat už v raném věku: v 16 letech jsem se stal dobrovolníkem péče o přeživší holocaustu a politické vězně v Karlovarském kraji. Navštěvoval jsem je a pomáhal jim s každodenními potřebami.
Postupně se mi otevřeli a svěřili své příběhy o přežití v koncentračních táborech. Tehdy mě však nenapadlo jejich svědectví zaznamenat, protože jsem mu ještě nepřikládal takovou důležitost.
Během pandemie covidu jsem si uvědomil, že mnoho z nich už mezi námi není — a spolu s nimi nenávratně mizí i jejich neocenitelné vzpomínky a svědectví. Tento okamžik byl pro mě zlomový. Rozhodl jsem se udělat vše pro to, abych jejich odkaz zachoval, bez ohledu na to, kolik času a energie to bude stát.
Začal jsem v České republice, kde jsem se postupně setkal s téměř všemi tehdy žijícími přeživšími holocaustu. Poté jsem rozšířil své pátrání i do zahraničí — vydal jsem se hledat přeživší Terezína (Theresienstadtu) po celém světě a uchovávat jejich příběhy pro budoucí generace.
Současně jsem začal působit jako průvodce v Památníku Terezín, kde mám možnost předávat své znalosti návštěvníkům tohoto největšího nacistického koncentračního tábora na českém území.
Vedle výzkumu koncentračních táborů se věnuji i příběhům dětí zachráněných v tzv. Kindertransportech, které organizoval spolu se svými kolegy Nicholas Winton. V roce 1939 zachránil z Prahy 669 dětí, převážně židovského původu. Měl jsem tu čest některé z nich osobně poznat, natočit jejich vzpomínky a studovat jejich osudy v britském Národním archivu.
Veškeré badatelské činnosti se věnuji ve svém volném čase a platím si ji ze svého. Nejsem zaměstnán v žádné instituci.
Pokud mne budete chtít podpořit, můžete si zakoupit některou z mých knih či mi poslat finanční dar, za který budu velmi vděčný.
Máme stovky hrdinů, važme si jich, poznávejme jejich příběhy a buďme na ně hrdí!
