Moje činnost

1. část: VÁLEČNÍ VETERÁNI

Mým cílem je tyto osobnosti znovu přiblížit široké veřejnosti prostřednictvím knih, odborných studií i populárně-naučných článků.
Jako představitel mladší generace se snažím jejich příběhy přinášet i svým vrstevníkům, proto jsem aktivní i na sociálních sítích, zejména na instagramu.

Ve své práci se zaměřuji především na válečné veterány a přeživší holocaustu. Snažím se zachytit příběhy posledních žijících pamětníků a uchovat je pro budoucí generace. Už se mi podařilo natočit a zaznamenat více než 600 příběhů!
Původně jsem se soustředil na osobnosti žijící v České republice a na Slovensku, ale postupem času jsem rozšířil své pátrání na celý svět — a díky tomu objevil unikátní pamětníky s vazbou na Československo, o nichž dosud nikdo nevěděl.

Cestuji do různých koutů světa, abych objevil zcela zapomenuté válečné veterány i přeživší holocaustu.

Ze zajímavých objevů mohu zmínit například příběh Antonína Fajkuse, posledního tehdy žijícího stíhacího pilota druhé světové války narozeného v Československu, na kterého jsem náhodou narazil během badatelské cesty v Chicagu v létě 2024.

K jeho nadcházejícím 101. narozeninám jsem poté zorganizoval velké překvapení: sepsal jsem knihu o jeho životě a přivezl mu téměř tisíc narozeninových přání od lidí z celého světa, včetně dětí a studentů ze škol v České republice a na Slovensku.

Podobnou akci jsem uspořádal už v roce 2023 pro jiného válečného veterána Ervína Hoidu, který tehdy žil poblíž Liverpoolu ve Velké Británii.

Objevených osobností je však mnohem více — například amerických veteránů, kteří se podíleli na osvobození západních a jižních Čech, či přeživších holocaustu původem z Československa.

V květnu 2025 se mi podařilo splnit si další sen: Díky mé iniciativě se americký veterán Harry Humason osobně zúčastnil vzpomínkových akcí u příležitosti 80. výročí konce druhé světové války, včetně Slavností svobody v Plzni. Také jsme navštívili přímo bojiště na Šumavě, kde Harryho 5. pěší divize, 3. armáda generála Pattona, v květnu 1945 působila. Bylo to poprvé po několika letech, kdy se oslav koncem války znovu zúčastnili američtí váleční veteráni. Měl jsem tu čest Harryho Humasona hostit a doprovázet po 10 dní pobytu v České republice a osobně mu poděkovat za jeho podíl na osvobozování mé rodné země.

S Jarmilou Kaplanovou, poslední žijící přímou účastnicí bitvy u Sokolova, která se odehrála v březnu 1943 na východní Ukrajině. Pravidelně jsem ji navštěvoval v Moravské Třebové, kde tehdy žila. Tato fotografie pochází ze srpna 2018.

Dnes se věnuji zejména válečným hrdinům a přeživším holocaustu.

Na začátku své dráhy historika jsem se však zaměřoval především na dějiny Čechoslováků na východní frontě, o nichž jsem napsal několik knih. Příběhy našich vojáků na východní frontě byly po roce 1989 často opomíjeny – komunistická propaganda totiž mnohé jejich osudy zkreslila, nebo je zcela vymazala z historie. I proto jsem v zahraničí pátral po zapomenutých hrdinech československé armády.

Nejvíce mě tehdy fascinovala bitva u Sokolova – další etapa našich dějin, kterou komunisté zcela přetvořili k obrazu svému. Právě o bitvě u Sokolova jsem napsal dvě ze svých knih.

Jedním z mých hlavních badatelských témat je služba žen v československé zahraniční armádě. Na toto téma mám momentálně rozepsanou i jednu z publikací. Už v březnu 1943 se bitvy u Sokolova zúčastnilo 38 statečných žen a další desítky až stovky z nich prošly boji na Dukle i při osvobozování Československa.

Svou badatelskou pozornost věnuji i osudům sudetských Němců v československé armádě. Ne každý Němec byl totiž nacista. Byly tu stovky, možná tisíce, obyvatel čs. pohraničí, kteří se rozhodli odejít do zahraničí a bojovat za Československo se zbraní v ruce. Po roce 1945 se k nim náš stát otočil zády – některé válečné hrdiny odsunul, jiní odešli s antifašistickými transporty dobrovolně, avšak největší část emigrovala do zahraničí. Tam si často změnili svá jména, začali nové životy a zůstali zapomenuti.

Někteří se odstěhovali do Izraele, kde již od roku 2015 pátrám doslova detektivním způsobem po zapomenutých československých válečných hrdinech.

Veškeré badatelské činnosti se věnuji ve svém volném čase a platím si ji ze svého. Nejsem zaměstnán v žádné instituci.

Pokud mne budete chtít podpořit, můžete si zakoupit některou z mých knih či mi poslat finanční dar, za který budu velmi vděčný.

Máme stovky hrdinů, važme si jich, poznávejme jejich příběhy a buďme na ně hrdí!

V případě, že byste chtěli podpořit mou práci, budu velmi vděčný za jakýkoli dar.
S Josefem Mullerem (1920-2021), veteránem bitev u Kyjeva či na Dukle. Izrael, únor 2019.
S Janem Ihnatíkem (1922), přeživším sovětského Gulagu a veteránem 1. čs. armádního sboru v SSSR. Havířov, květen 2020.
S Ervínem Hoidou (1918-2024), veteránem bitvy o Francii 1940 či obléhání Dunkerque 1944-45. Velká Británie, březen 2023​.
S Ditou Krausovou (1929), přeživší Terezína a Osvětimi a americkým veteránem Harry Humasonem (1925), který v květnu 1945 pomáhal osvobozovat Československo. Praha, květen 2025

2. část: PŘEŽIVŠÍ HOLOCAUSTU

Kromě osudů válečných veteránů mapuji také příběhy přeživších holocaustu. O tuto problematiku jsem se začal zajímat už v raném věku: v 16 letech jsem se stal dobrovolníkem péče o přeživší holocaustu a politické vězně v Karlovarském kraji. Navštěvoval jsem je a pomáhal jim s každodenními potřebami.
Postupně se mi otevřeli a svěřili své příběhy o přežití v koncentračních táborech. Tehdy mě však nenapadlo jejich svědectví zaznamenat, protože jsem mu ještě nepřikládal takovou důležitost.

Během pandemie covidu jsem si uvědomil, že mnoho z nich už mezi námi není — a spolu s nimi nenávratně mizí i jejich neocenitelné vzpomínky a svědectví. Tento okamžik byl pro mě zlomový. Rozhodl jsem se udělat vše pro to, abych jejich odkaz zachoval, bez ohledu na to, kolik času a energie to bude stát.

Začal jsem v České republice, kde jsem se postupně setkal s téměř všemi tehdy žijícími přeživšími holocaustu. Poté jsem rozšířil své pátrání i do zahraničí — vydal jsem se hledat přeživší Terezína (Theresienstadtu) po celém světě a uchovávat jejich příběhy pro budoucí generace.

Současně jsem začal působit jako průvodce v Památníku Terezín, kde mám možnost předávat své znalosti návštěvníkům tohoto největšího nacistického koncentračního tábora na českém území.

Vedle výzkumu koncentračních táborů se věnuji i příběhům dětí zachráněných v tzv. Kindertransportech, které organizoval spolu se svými kolegy Nicholas Winton. V roce 1939 zachránil z Prahy 669 dětí, převážně židovského původu. Měl jsem tu čest některé z nich osobně poznat, natočit jejich vzpomínky a studovat jejich osudy v britském Národním archivu.

 

Veškeré badatelské činnosti se věnuji ve svém volném čase a platím si ji ze svého. Nejsem zaměstnán v žádné instituci.

Pokud mne budete chtít podpořit, můžete si zakoupit některou z mých knih či mi poslat finanční dar, za který budu velmi vděčný.

Máme stovky hrdinů, važme si jich, poznávejme jejich příběhy a buďme na ně hrdí!